Papoušci jsou vývojově starý řád, hlučných a pestrých ptáků, jehož domovem jsou převážně tropické oblasti světa - Austrálie, Tichomoří, Jižní a Střední Amerika.
Na jižní polokouli jejich rozšíření sahá až k Ohňové zemi v Patagonii a na Nový Zéland. Kdysi obývali i Evropu.
Je to ucelený řád ptáku čítající cca 322 druhů. Řád papoušci (Psittaciformes) zahrnuje tři čeledě.
- Papouškovití (Psittacidae)
- Kakaduovití (Cacatuidae)
- Loriovití (Loridae)
papoušek šedý – žako šedý (Psittacus erithacus) patří mezi nejoblíbenější pro svoji schopnost napodobovat zvuky a slova.
Mezi oblíbené druhy patři papoušek kakadu a ara.
Nejstarším papouškem byl kakadu žijící od r.1902 u majitelky, již jako dospělý zemřel v ZOO v Londýně v r.1982

Největší létavý apoušek je ara hyacintový dorůstá dělky až 1,5 metru a váhy 1,5 kg.

Dospělý pták je až 60 cm velký s kropenatým mechově zeleným a velice měkkým peřím, které mu poskytuje perfektní kamufláž v hustých novozélandských lesích kde žije.
Okolo očí má jemné chmýří, jež je o trochu delší než ostatní peří, a tak se mu někdy také říká papoušek soví.
Navzdory tomu, že má kakapo dobře vyvinutá křídla, chybí mu hřeben prsní kosti, na který se upínají létací svaly a proto z tohoto důvodu není schopen letu.
Papoušek kakapo je:

• Nejohroženější pták
• Nejtěžší papoušek (až 4 kg)
• Jediný nelétavý papoušek
• Nejhlasitější pták
• Jediný noční papoušek
• Nejdéle žijící ptačí druh
• Jediný papoušek, který toká (toká asi jen 80 dalších druhů)

převzato z www.aotearoa.cz

Je velký až 46cm, až vážit může až 1kg. Je zvídavý, V letu často křičí "kee-aa". Žije v lesnatých horských oblastech Jižního ostrova Nového Zélandu. Nebojí se přiblížit do blízkosti lidí. Keové jsou proto jedni z mála papoušků, kteří jsou všežraví, kromě obrovského množství různých semen, plodů, listů, rostlinných výhonků a oddenků požírají také hmyz a jeho larvy, loví drobné obratlovce, ptáky a savce a požírají mršiny. V zimě když mají nedostatek potravy napadají v noci ovce.

„Lidská řeč je unikát, ale když ji rozložíte na dvě základní složky, zjistíte, že to není nic nového, že už to tu bylo před námi,“ napsal Šigeru Mijagawa v časopisu Frontiers of Psychology.

Původ melodické, tonální složky lidské řeči je podle přesvědčení lingvistů v ptačím zpěvu, připomenuli autoři. Možnosti ptáků jsou sice široké, ale konečné.

Podobně jsou na tom například gibboni – tito primáti jihoasijských džunglí dokážou slyšitelně sdělovat jiným jedincům druhu několik jednoznačných signálů. Dokážou vyloudit kombinace 16 tónů, více než jiní primáti, ale na složitou, abstraktní komunikaci, i kdyby na ni měli mozkovou kapacitu, to nestačí.

Oba komunikační systémy existovaly v přírodě dávno předtím, než se objevili první moderní lidé. Byli první a jediný druh, který je dokázal zkombinovat, a tím exponenciálně zvýšil možnosti přiřazování nových a nových významů.

„Je to příliš dávno, aby to šlo vystopovat přímo, naše teorie proto staví na tom, co víme o současných jazycích a vokálních projevech dalších živočichů“.